Poslední vysvědčení s deváťáky
Poslední den školy bývá pro žáky i učitele dlouho očekávaný – všichni se těší na prázdniny, volno a trochu zaslouženého klidu. Od března odříkáváš s žáky mantru ‚už jen XY dní do prázdnin‘ – a pak ti jako třídní v devítce dojde, že ten poslední den vlastně vůbec nechceš. Bylo to poprvé, kdy jsem musela „své“ děti pustit do světa – a přenechat je jinému třídnímu učiteli na střední škole.
Originální dárek na rozloučenou
Chtěla jsem se s deváťáky rozloučit něčím osobním, co by jim opravdu zůstalo – nejen fyzicky, ale i v srdci.
Než jsem se stala třídní této třídy, zahlédla jsem někde na internetu tablo, které mi přišlo fakt nápadité – a hned jsem věděla, že to taky zkusím. V šesté třídě, hned během našeho prvního společného týdne, jsem si všechny vyfotila. A pak znovu o tři roky později v červnu, když končili devítku – každý z nich držel v ruce bílý papír.
V Canvě jsem pak vytvořila koláže, kde jejich starší já drží to mladší – jako by vedli sami sebe. Do bílého papíru jsem zmenšila původní fotku a vznikl tím takový malý časový most.
Zvažovala jsem, že bych koláže nechala natisknout na hrníčky, ale i ty nejlevnější nabídky se pohybovaly kolem 250–300 Kč za kus. A při tom množství dětí by to byla už docela pálka.
Navíc jsem řešila vše na poslední chvíli – hrozilo, že by se to ani nestihlo vyrobit.
Praktické, ale od srdce
Rozhodla jsem se proto pro jednodušší a rychlejší variantu: koláž zalaminovat jako záložku.
A aby toho nebylo málo, nakoupila jsem ještě v Actionu diáře na nový školní rok – pro holky veselejší, pro kluky v tmavých barvách. Každému jsem záložku vložila dovnitř diáře jako překvapení.
Slova, která zůstanou
Největší „dárek“ jsem ale svým žákům dala jinak – slovy.
Den předem jsem do noci psala proslov, ve kterém jsem shrnula všechny důležité momenty, které jsme spolu během let zažili.
Bylo to o to silnější, že tuhle třídu jsem učila angličtinu už od 3. třídy – naše společné zážitky tak sahaly ještě dál než jen do 6.–9. ročníku. Některé historky byly šest let staré.
Mezi vzpomínky jsem vložila osobní vzkaz pro každého jednotlivého žáka. Vždy jsem se k němu otočila a připomněla konkrétní situaci, která nás spojovala – něco, co se stalo právě v mé přítomnosti.
Dojetí (nejen hormonální)
Už večer při psaní mi tekly slzy. Ve třídě jsem si říkala, že to snad zvládnu – ale dojetí mě dostihlo. Musela jsem se několikrát zastavit, abych mohla pokračovat.
Určitě tomu napomohl i fakt, že jsem byla na začátku šestého měsíce těhotenství – hormony pracovaly naplno.
Ale nebyla jsem jediná, kdo měl co dělat. I žáci měli problém udržet slzy na uzdě. Bylo to dojemné, upřímné a opravdové.
A pak už jen vysvědčení...
Po předání drobných dárečků jsme se konečně dostali k očekávanému vrcholu dne – předávání vysvědčení.
Poslední školní dokument z jejich základní etapy. A zároveň poslední chvíle, kdy jsme spolu stáli jako jedna třída.
