Když mi poprvé před lety přistála v rozvrhu třída na prvním stupni, byla jsem trochu v šoku. Do té doby jsem učila pouze na druhém stupni, kde už jsme s žáky běžně konverzovali. Byla jsem zvědavá, co všechno a jak to mladší děti zvládnou.

Na první hodinu jsem přišla nesměle s kytarou a začala „konverzaci“ učit pomocí písniček. Přezpívávala jsem skladby z YouTube. Mohla jsem je dětem samozřejmě jen pustit, ale připadalo mi to málo akční. Byla jsem pro ně zpočátku takový nevídaný „úkaz“, koukaly na mě s otevřenou pusou, ale brzy se začaly přidávat. Během prvního týdne jsme tak zvládli dvě základní fráze, aniž by si uvědomily, že se vlastně učí.

Sepsala jsem si seznam základních otázek. Mezi běžné učivo jsem pravidelně zařazovala aktivity, při kterých jsme si vždy představili novou větu. Postupovala jsem takto: nejprve se naučily správnou výslovnost, pak význam v češtině a nakonec aktivní použití. Po každém představení jsme si novou frázi i s překladem zapsali do sešitu. Otázky se postupně nabalovaly a děti se je přirozeně učily.

Když jsem pak věty „zkoušela“, díky pravidelnému procvičování chtěli být vyvolaní skoro všichni. Znali to z hodin a byla to pro ně v podstatě jednička zadarmo. Slabší žáci šli většinou jako poslední – až ve chvíli, kdy si fráze opravdu odposlouchali od ostatních, takže ani oni neměli problém a netápali. Zkoušení probíhalo tak, že jsem vybrala někoho z přihlášených dětí. Žák mohl zůstat v lavici, nebo jít před tabuli – volbu nechávám vždy na nich. Zeptal se dvou spolužáků na libovolné dvě otázky z našeho výběru a další dva spolužáci pak položili dvě otázky jemu. Většinou bez problémů odpověděli a odnesli si jedničku.

Impulzem k dalšímu posunu pro mě bylo jedno vzdělávací školení v rámci DVPP. Tam jsem se poprvé setkala s myšlenkou konverzačních otázek svázaných přímo s konkrétní učebnicí (tehdy šlo o Happy Street). Nápad se mi moc líbil a v praxi nám pomohl, ale brzy jsem narazila na jeho limity: otázky byly striktně vázané na jedinou učebnici, některé důležité fráze chyběly a jiné mi naopak přišly pro daný věk příliš těžké či nepraktické.

Začala ve mně zrát myšlenka vytvořit vlastní, ucelený koncept. Když jsme po čase učebnice měnili, uvědomila jsem si, že tvořit sady podle konkrétních titulů je slepá ulička. Rozhodla jsem se proto sestavit konverzační otázky úplně jinak, dle zkušeností a podle RVP.

Sepsala jsem seznam otázek – od úplných začátků až po pokročilejší témata – a vytvořila materiál, který je pro učitele maximálně variabilní. I když mám v materiálu navržené vlastní rozdělení, celý set je zpracovaný v jednotném stylu. Každý vyučující si tak může vybrat přesně ty otázky a odpovědi, které odpovídají potřebám jeho konkrétní třídy. Sama striktně neříkám, že Level 1 je určen výhradně pro 3. třídu – pokud mám šikovnou a rychlou skupinu, můžeme zvládnout Level 1 i Level 2 během jednoho školního roku. Vše záleží na dynamice dané třídy. Pokud učitel usoudí, že jedna otázka z Levelu 3 by se mu hodila spíše do Levelu 2, nebo naopak, klidně si karty může přehodit. Z tohoto důvodu jsem udělala design kartiček pro všechny úrovně stejný.